O mé ženě

Je tomu téměř 23 let, co jsem se seznámil se svou ženou, a téměř 18 let od doby, kdy jsme si řekli své ANO. A jistě mi dáte zapravdu, že ty naše vlastní životní cesty, to naše vlastní putování zde na světě mnohdy předčí mnohá dobrodružství, která zažijeme na jakékoliv dovolené, ať už jsme kdekoliv. A tak jsem se rozhodl udělat malý úkrok stranou a napsat něco málo i z té naší, vlastní a jedinečné společné cestě životem.

Já a moje žena.

Maminka mi vždycky říkala: "Hlavně si nehledej svou dívku v hospodě!". Co si budeme povídat, je to taková otřepaná fráze, která se sdílí mezigeneračně a jistě i já budu povídat svým dětem to stejné. Ale děti si stejně dělají, co chtějí, a to je dobře, protože dělat jen to, co chtějí druzí by snad ani nikoho nemohlo bavit. A ne jinak jsem na tom byl já, takže jsem na tuto radu moc nedbal a jak jistě můžete již tušit, naše seznámení proběhlo v tom nejvíce nejhorším studentském klubu, jaký si můžete vůbec představit. V takovém, kam by mě maminka ale určitě nikdy nedovolila ani vkročit, natož zde hledat svou životní lásku.

A že říkám hledat, myslím doslovně opravdu hledat. Víte, jen vkročit do tohoto podniku byl úkol hodný dobrodruha, linoucí se dým z místnosti se dal doslova krájet, nebylo vidět na dva metry a všichni u společného stolu se museli v pravidelných intervalech ujišťovat, že jsou stále na svých místech a nikam neodešli. Ale z nějakého dnes mi již neznámého důvodu to byl tenkrát ten vůbec nejlepší podnik, jaký jsme si dovedli představit a rozhodně jsme si nedovedli představit sedět v místnosti, kde se dal dýchat čistý vzduch a viditelnost dosahovala až ke vchodovým dveřím. Takové podniky byly pro nás studenty vysoké školy přímo odpudivé a s velkým despektem jsme se obloukem vyhýbali takovýmto místům.

Ten večer jsme s mými nerozlučnými kamarády v tomto podniku zase seděli u stolu a v klidu diskutovali o všech těch filozofických tématech, o kterých se většinou intelektuálové naší úrovně baví. Klasická témata o smyslu života a bytí, nic povrchního a nic pro nevzdělance! Nicméně nalezení klíče k odpovědi na naše otázky bylo možné jedině s přicházejícím ránem a s odcházejícím intelektem všech spolusedících. Naštěstí však jeden z mých kamarádů si v podvečer vzpomněl, že dnes za námi přijde kamarádka jeho kamarádky, která potřebuje pomoct s úlohami matematickými, jelikož potřebuje nutně udělat poslední zkoušku na fakultě pedagogiky. Poradit něco v oboru matematika pro nás studenty z technické univerzity pochopitelně nebyl žádný problém, takže jsme s mírným opovržením čekali na příchod kamarádky jeho kamarádky, abychom předvedli v praxi naše hluboké znalosti.

Okolo deváté večerní kamarádka jeho kamarádky otevřela dveře našeho podniku a jelikož jsme zde znali všechny pravidelné návštěvníky všimli jsme si, že tato návštěvnice vůbec není pravidelná návštěvnice, vlastně zde je určitě poprvé, a tak to nemůže být nikdo jiný, než právě ta studentka pedagogiky, která si jde pro nějakou banální matematickou radu od nás, technicky zaměřených studentů.

Když si přisedla ke stolu a rozdělala své výpočty, moji tři kamarádi se dali do řešení spletitého matematického problému, zatímco já jsem v tu chvíli neřekl ani slovo a jen jsem se díval na tu dívku, která zde k nám usedla v naději, že u nás najde pomoc, ale zároveň chtěla mít vše co nejdříve za sebou, moc se nezdržovat a odejít.

Ta situace byla velmi zvláštní. Jednak žádný z mých kamarádů u stolu žádnou z diskutovaných úloh nedokázal vyřešit, ale já se ani nesnažil na ten kus papíru, co ta dívka přinesla, podívat. Jen jsem se na několik minut odmlčel, což je pro mě velmi netypické, protože to byla asi ta nejdelší doba mlčení v mém životě.

Ten pocit mě opravdu překvapil. Víte, všude se pořád diskutuje o tom, jak poznáte toho pravého. Je mnoho článků, studií, psychologických rozborů. Ale ono je to jednodušší, než si sami myslíte. Ten moment prostě vidíte, máte jej před sebou. Říká se tomu láska na první pohled? Tak asi. Ale nějak u toho nejsou ty ohňostroje, zvony a kapela nehraje u vašeho stolu. Je to banálnější a jednodušší, než si myslíte. To samotné překvapení je právě v jednoduchosti celé situace, v samozřejmosti, to je to, co vás na chvíli odzbrojí. Nikdo nemusí nic říkat, není třeba nic vysvětlovat. Znáte se, už jste se určitě někdy někde viděli, byť sami víte, že to není možné. Poprvé se vaše cesty spojily až tady, v tom nejvíce nejhorším podniku, jaký si dovedete představit, ale vy už tady víte, že ty dvě cesty jsou od teď jedna, jako druhá.

Ten večer patřil doslova nám dvěma. Ostatní neměli moc prostoru. Měli jsme si toho tolik co říct, a nad ránem jsem jasně viděl klíč k těm všem filozofickým odpovědím, které jsme tak často u tohoto stolu s mými kamarády hledali. Ale až teď ta správná odpověď přišla do mého života, seděla naproti a já se jen díval a chápal už ten smysl života a bytí.

Po pár měsících jsme se přestěhovali do jednoho malého pokojíčku, tak sotva na dvě postele. Ale měli jsme tam všechno, co jsme potřebovali. Jeden druhého. A víc není nutné, věřte mi.

A v tom malém pokojíčku se dvěma postelemi a víc už nic jsme mnohokrát diskutovali o náhodě našeho setkání. Kolik věcí se muselo odehrát, kolik mávnutí motýlích křídel nás posouvalo jeden k druhému. A stále jsme žasli i po letech v době, kdy na náš svatební obřad nepřišla předem domluvená zpěvačka a organizátoři zapomněli na naši svatební hostinu, protože si ji napsali do jiného kalendáře, i tehdy, když jsme seděli u toho prázdného nepřipraveného svatebního stolu a čekali až přinesou alespoň polévku, i tehdy jsme věděli, že naše setkání bude napořád a naše cesta tyto drobnosti v pohodě překoná.

A když jsme po dalších letech měli děti a postavili si dům, rozhodně jsme nestavěli dům na patro, ale pěkně hezky malý, přízemní. Aby náhodou nebyl jeden nahoře a druhý dole. Aby se ten jeden na toho druhého nedíval z patra. Abychom na sebe nemuseli přes ty nekonečné schody a chodby, které v takových domech jsou, moc křičet. Abychom se slyšeli. Abychom na sebe pořád viděli a byli v tom stejném malém pokojíčku, jako před lety, když jsme měli jen dvě postele, a víc už nic.